Moje noční Praha

Každou noc se několikrát probudím, dojdu si na WC, projdu byt. Snažím se nerozsvěcet, protože jsem se dozvěděla, že důležitý hormon meltonin se světlem přestane tvořit.

Projdu byt a podívám se do kotle pražského bloku, který tvoří činžáky tří ulic a jednoho náměstí. Nemám žádnou možnost, jak se zkontaktovat s obyvateli oken, které do prostoru městského vnitřního bloku vedou. Ale zvyklosti některých anonymních obyvatel mám odpozorované. Na našem patře špatně spí pan Cabalka a svítí v kuchyni dlouho do noci. A když nesvítí, tak to je na chalupě. Přímo naproti našemu bytu, ale na druhé straně boku je ten největší nespavec. Má v kuchyni na stěně velice ostré světlo, které osvětluje i náš byt, a to světlo svítí dlouho přes půlnoc. Vlevo ve vestavěných bytech, až úplně na střeše, je byt s balkónem a v něm bliká televize taky dlouho přes půlnoc. Jinak se rozsvícená okna bytů i schodišť střídají. Není v nich pravidelnost. Zvečera je rozsvícených tolik světel, že to připomíná vánoční rozsvícený betlém. Skoro nikdy se nestane, aby byl celý blok zhasnutý, ale přeci jenom, jednou, dvakrát se to stalo. Skoro všichni lidi spí mezi třetí a pátou hodinou ráno. To je asi ta hodina mezi psem a vlkem.