Pohřeb

Jak se s tím zážitkem vyrovnat? Zemřela Miládka, manželka mého bratrance Rudy, který ale už zemřel v roce 1985. Miládce bylo 90 let.

Naposledy jsem ji viděla živou možná tak před dvaceti lety. Vlastně mě ničím nezajímala. Jen jsem věděla základní informace, že žije, kde žije, s kým žije. Jsme  velká rodina, maminka byla ze třinácti dětí, dospělosti se dožilo dětí devět. Tatínek byl z devíti dětí, dospělosti se dožilo dětí pět. Strýčkové a tety už umřeli, už pomalu umřeli i ty mé sestřenice a bratranci. Maminka byla nejmladší, a tak mými vrstevníky jsou druhé sestřenice a druzí bratranci.

Normálně z Prahy na pohřby nejezdím, je to do mého rodného kraje daleko. Ale tedˇ druhá sestřenice Marcela zavolala, že zemřela maminka, Milča, a my jsme jeli. Únor je nelaskavý měsíc, venku je hrozná zima.

Jedna z posledních příležitostí, jak se může široké příbuzenstvo sejít, je pohřeb. Pokud se ovšem rodina rozhodne k tak velkému nákladu. Miládčina rodina se rozhodla. Jsou totiž věřící katolíci.

Venkovský poříčský kostelíček byl plný lidí, plný kytek, venku hrála dechovka, na kruchtě hrál varhaník a muzikanti. Zpěvák zpíval. Farář, dobře mluvící Polák, nic neošidil, proběhla zádušní mše. Pohřbít Miládku odvezli na hřbitov do vedlejší vesnice a pohřební hostina proběhla v ještě vzdálenější vesnici. Když odjížděli, zvonily zvony, hudba hrála a já si říkala, že Miládka už letí do nebe. Miládka byla trochu hloupá, pro mě vynikala jen tím, že odešla za Rudou a vzala si ho za muže, i když ji za to rodiče vydědili. Nakonec ale všechno dobře dopadlo. Usmířili se. A najednou se mi chtělo brečet. Nad strejčkem Vincou, kterému zemřela Amálka a on zůstal s Rudou sám. Nad hodnou tetou Šimkovou, nad tetou Andou, které padl muž v 1. světové válce. Nad, nad, nad tím, že sem patřím, i když už dávno žiju v Praze. Kolik těch příběhů znám? Já se tam nevrátím, já už jsem jiná, ale já tam patřím. K těm babičkám mučednicím, které rodily děti a pracovaly. Já je mám na dálku do minulosti ráda. I ty tety a strejčky - Andu, Pepíka, Vincu, Rudu, tetu Šimkovou, tetu Anežku a hlavně moji maminku. Chybí tu Dolfa, ten leží v Užhorodě. A Tonča, ta umřela, já nevím na co. Tedˇ probírám maminčinu linii, protože tenhle pohřeb byl v ní.

Prostě popisuju pohřeb na vysoké úrovni.

Objala jsem se se třemi druhými sestřenicemi, ukázaly mně své děti a jejich děti. Jiná sestřenice mně o svých dětech vyprávěla.

V hospodě sedělo skoro padesát lidí. Většinu jsem neznala. Oni nevědí, že se mají představit, to nedělají. Asi jsem se jim nelíbila, jsem jiná. Ale druhé sestřenice byly vřelé. A tak díky, jsem ráda, že jsem viděla jejich rodiny. Je jich hodně a drží pohromadě. Jsou to jiní lidi, než ti, které znám v Praze. Já mám Pražáky ráda, ale jsem i ráda, že tady mám ty hluboký kořeny. Že když jedu po cestě, vím, co bude za zatáčkou.

Miládko, prožila jsi dlouhý život, v hlavní roli jsi byla až na tom pohřbu.